Život Lubo Kristka

Neoddělitelnost životních příběhů Lubo Kristka a jeho tvorby.

Osudové záblesky

Skici jako doklady prvních myšlenek budoucích děl.

Díla ve veřejném prostoru

Dokumentace Kristkových děl ve veřejném prostoru v Evropě.

Symboly

Symboly a zákoutí Zámečku Lubo – svědectví o Kristkových vnitřních světech.

Relikvie z happeningů

Akce, jejichž frekvence se vtiskly do vznikajících uměleckých děl.

Tvorba

Kristkova tvorba se v průběhu více než šesti desetiletí proměňovala a vrstvila, aniž by ztratila svůj vnitřní řád. V muzeu lze sledovat, jak se jednotlivá období jeho práce navzájem prolínají a navazují – od raných existenciálních témat až po současnou tvorbu, jež dodnes vzniká přímo na Zámečku Lubo.

V šedesátých letech vznikaly Kristkovy první asambláže, prosycené existenciální tematikou – doba, kdy v rodném domě v Hustopečích pořádal umělecká setkání na pomezí hudby, výtvarného umění a baletu. Po emigraci do Německa v roce 1968 se v jeho díle objevuje otevřená kritika doby: plastický obraz Česká polka (1972) reaguje na konec Pražského jara a stal se předmětem pozornosti i švýcarského tisku. V sedmdesátých letech vznikají první monumentální realizace pro veřejný a sakrální prostor, v osmdesátých letech pak Kristek cestuje po Evropě a vytváří landartové asambláže z nalezených materiálů – díla jako Kristus z ostnatého drátu (1983) nebo Mořský kůň (1986) jsou svědectvím slepých uliček doby, kterou zachycují.

Jako sochař Kristek pracuje podobně jako středověký řemeslník – sám svařuje, brousí a tepe své plastiky. Jeho volně stojící sochy, zejména Pomník pro pět smyslů (1991) a Strom větrné harfy (1992), bývají srovnávány s díly Mikuláše Medka, Maxe Ernsta a Salvadora Dalího, jehož ateliér Kristek v 70. letech 20. století navštěvoval. Od devadesátých let se v jeho práci prohlubuje téma stříbra – soubor drobných stříbrných plastik symbolizujících proměny lidského utrpení a víry, na kterém pracuje s přestávkami již téměř čtyři desetiletí.

Charakteristickým rysem celé tvorby zůstává asambláž jako technika i myšlenkový princip: části nalezených předmětů s vlastní historií získávají v novém díle další význam a identitu. Kristek tuto metodu uplatňuje v drobné plastice, monumentálních realizacích i happeningu. Stejný princip vrstvení, proměny a nových souvislostí prostupuje i samotnou expozicí, která se rok od roku rozrůstá o nová díla.